1. část mého příběhu, diagnóza zhoubný nádor

Kdy jsem se poprvé dozvěděla diagnózu rakovina prsu?
Co tomu všechno předcházelo?

Bylo to v září 2014, ale o bulce jsem už věděla od května a tak nějak jsem tušila, že to může být rakovina. Na začátku toho roku mi moje maminka sdělila, že má rakovinu prsu a že se chystá na operaci a ozařování. Byl to šok a musím, říct, že jsem to nesla dost špatně. Od prvního dne, kdy mi moje maminka oznámila o své rakovině, jsem začala shromažďovat informace o této nemoci , o všech způsobech léčení. Četla jsem články o klasické léčbě, výsledky, statistiky, zkušenosti lidí a popravdě to co jsem našla mě děsilo. Výpovědi žen o tom jak zle se po léčbě cítí, jak roky bojují s vedlejšími účinky léčby. Ty byly jak fyzické, jako poškozené klouby, plíce po ozařování, tak psychické, díky následné hormonální léčbě, tyto informace mě opravdu děsily.

Měla jsem o ni obrovský strach, když jsem ji viděla zničenou a zhroucenou po léčbě a hledala jsem způsoby jak jí odlehčit a pomoc.

Jinak v mém životě jsem udělala zásadní krok, odešla jsem ze zaměstnání účetní a otevřela jsem si masérské studio. Začátky byli složité, hodně výdajů a zatím malá klientela. Přesto, že jsem se špatně vyrovnávala se stálou finanční nejistotou, tak byly dny a bylo jich čím dál více, kdy jsem byla opravdu šťastná, konečně jsem dělala to co mi jde přirozeně snadno a přináší užitek nejen mě, ale i dalším lidem. Pár dnů v měsíci, jsem jezdila pracovat i do Prahy, do studia mé učitelky celostních masáží.

Poznala jsem tam další super ženy masérky, které jsem si zamilovala. Konečně jsem měla pocit, že se mi život dává do pořádku a jsem na správné cestě. Vždy jsem toužila pracovat sama na sebe a živit se tím, co mě baví. Až nyní jsem to našla, to ono, co je jen moje. Měla jsem dobrý pocit, že mám světu a lidem co dát.

Když mi v září potvrdily, že jde o zhoubný nádor, jedna z prvních myšlenek byla a teď to má skončit? Proč mi život nedopřeje, abych byla šťastná déle? Proč mi stále hází klacky pod nohy? Odmítla jsem se s tím smířit, já se svého života nevzdám, ne, teď rozhodně ne.

Vybavilo se mi jak dopadla mamka po léčbě, jak dlouho se prala s vedlejšími účinky léčby a vlastně stále ani půl roku po léčbě nebyla v pohodě. Měla jsem strach. Ne z rakoviny, tu jsem vůbec necítila jako zlo ale z léčby, léčba o které jsem věděla snad už vše. To byla moje největší noční můra, odmítala jsem přijat takový způsob léčení a v hlavě mi běželo, že to musím dokázat nějak sama, bez této tělo devastující léčby.

Nakonec jsem překonala svůj strach z léčby a nechala se lékaři přemluvit na operaci a ozařování. Jenže po 5 dávce ozařování jsem měla dýchací problémy, které se stupňovali až tak, že jsem asi v půlce musela od léčby ustoupit. Moje strachy z krutosti této léčby se mi tak potvrdily, přesto, že jsem si snažila namluvit, že vše co jsem četla je trochu zveličené a přehnané. No v mém případě musím říct, že to rozhodně přehnané nebylo.

Pokračování příště.